Jen si tak poklidně žiju

19. února 2011 v 20:05 | Haley |  blabla
Tak jsem si řekla, že avatarů bylo dost. Jednou se můžete pokochat úžasnou Fruhlingovou. Poslední rok ji zbožňuju. Četla jsem dokonce i knížku, ve které sepsala své "modelingové paměti". Příběhy modelek. Great!

To jsem ale odbočila. Ve stavu zoufalého zoufalství, to je ta chvíle, kdy začnu trhat Vogue a Elle a vylepovat si po pokoji editorialy, protože si myslím, že mi pak bude líp, jsem narazila na staré Juicy. To by nebylo samo o sobě tak zvláštní, ale našla jsem článek: Po čem muži touží. Takový kraviny zásadně nečtu, nicméně, jak říkám, byl to stav - zoufale zoufalá. Teď budu mluvit jako pravá tragédka a řeknu vám, v tom prvním odstavci jsem absolutně poznala svou situaci. S očima vytřeštěnýma jsem dočetla i ty další, které už mě tak nezaujaly.
Ve zkratce: Připadá vám, že je ve vašem vztahu něco špatně, zeptáte se, odpovědí vám je, že se nic neděje, přesto vy vidíte že ano, protože už třikrát nenapsal smsku na dobrou noc a dlouho jste se neviděli, odnesl si od vás tričko na spaní, bla bla bla apod. Odstavec končí tak: Vysvětlil mi, že si tričko chtěl vyprat, připadám si jako hysterka, už nikdy nebudu dělat scény.
Teď bych si strašně chtěla říct, jupí, je to normální, nic se neděje. Ale na to jsem až moc velký pesimista.

London Boulevar? Pěkné. Keira? Božská. Colin? Ucházející. David Thewlis? Válel!

Nedala bych filmu pět hvězdiček, ale čtyři by ode mě dostal. Obrovské plus má hudba. Zoufale hledám soundtrack, který se snad na net ještě nedostal.

Jinak musím konstatovat, že včera byl snad ten nejvíc vyčerpávající den za poslední století. Ok, za poslední dva měsíce. Po škole na mě čekal ex. V životě bych neřekla, že se to zase vrátí do bezstarostných, klidných kolejí.
Po příchodu jeho protivného dvojčete (měla jsem chuť rozkopat mu xicht!!) jsem zavolala své lesbické kamarádce a zamluvila si ji na dvouhodinový pokec. Ještě nikdy se mi s ní tak dobře nepovídalo. Cestou k ní jsem potkala skupinu kamarádů, z nichž mě jeden doprovodil až na náměstí. Asi si vážně víc rozumím s opačným pohlavím.
Po zeleném čaji a jahodovém koktejlu (ani jsem se z toho neposrala) jsem pro změnu utíkala na nádraží, kde už na mě čekal spolužák a jeli jsme do Brna na zmiňovaný London Boulevard. Návrat v deset hodin, cesta domů v jedenáct.
V autobuse si za mnou sedl jeden kluk ze školy, ještě nikdy jsem se s ním nebavila, takže jsme měli premiéru. Jeho věta: "Jedeš za ex?" mě vážně moc pobavila. Půl roku stará záležitost a přesto si lidé, co mě neznají myslí, že je aktuální. Mimochodem, taky vám navazování nových známostí vždy tak zvedne náladu?

Moje vyčerpanost a neschopnost pořádně odepsat na sms "kamarádovi" pokazila celý dnešek. Potřebovala bych další dávku testosteronu..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama